Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Průvodce hradem SKÁLA 


Mezi vesnicemi Radkovice, Zálesí a Vitůň1 vystupuje od břehu Horšického potoka výšina táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu, větším dílem porostli lesem, který se nazývá Černým lesem. Zvláštností její jsou skaliska buližníku, neb i jednotlivé kameny z povrchu vystupující. Hřeben návrší hned od počátků jeho jest bradlem táhnoucím se směrem již dotčeným, úzkým a celkem příkrým, ač jsou místa, kde spadající ssutiny utvořily aspoň obstojný přístup. Kde jest bradlo nejvyšší, korunováno jest zdmi starými sice, ale posud jako skály pevnými, kteréž jsou zbytky pevného někdy hradu Skály. Na holé a někdy strmé skále stoje obdržel toto jméno od lidu a páni na tom nic neměníce nazývali jej také Skálou. Již z daleka, na př. od Přeštic je vidět, že má bradlo to dvě oddělení, která uprostřed úzkým skaliskem souvisí, a takto neslo vlastně dva hrady, z nichž horní byl o něco vyšší než dolní a tudíž každý stál o sobě, aniž by známek bylo, že spolu nijak souvisely. Takéť i z daleka i z blízka patrno jest, že vyšší hrad průlomem širokým ve skále učiněným oddělen byl od ostatní výšiny, na které se dotčené bradlo snižuje.
Kromě těchto částí pozorují se i obšírná venkovská opevnění. Jedno z nich táhne se na severní straně Skály a nebylo dříve, když Skála byla obrostlá lesem, tak patrné, jako jest nyní. Jest to obdélník objatý příkopem a náspem, pravidelný a pravoúhelný, který přiléhá ke bradlu ještě než začínají zříceniny hradu a končí se hezký kus západně, nad koncem hradu Skály. Jest to starodávné opevněni, tuším starší nežli hrad Skála, k němuž užito na jedné straně bradla jako přirozené hradby, kdežto ostatní strany jako obdélník k němu byly přidělány. O staročeském jeho původu svědči i to, že země vybraná z příkopů nasypána byla na vnitřní stranu. Kromě toho měla Skála ještě své opevnění přidělané při založení hradu zděného, totiž příkop a násep venkovský, zavírající horní hrad v podobě podkovy.
Přes tento široký a hluboký a travou porostlý příkop přicházelo se kdysi po zvoditém mostě ke bráně horního hradu. Dobře ještě znáti jest, jak vybíhala do příkopu, který snad napuštěn byl vodou a místy posud mokrý jest, ostrožna, na kterouž most spuštěný dopadával, a zrovna proti ní zbyly ještě příční zdi brány, skrze niž se přicházelo do dvorka nevelikého, na němž se příchozímu ukazuje pohled na strmé a přitesané skály horního hradu, vysoké stavení v pravo stojící a skalnou branku, která málo sobě podobných v Čechách hledá. Dotčené stavení v pravo stojící a vysoko vynikající podobalo se věži čtyřhranné, kteráž měla na tu stranu ke bráně vchod široký s obyčejným klenutím a nad tím ve výšce otvor, o němž se příchozí přesvědči, přijda do vnitřku, podlé otvorů pro trámoví podlahy, že to byla branka na vedlejší skálu a ven na nějaké pavlače, které spojovaly stavení toto s branou. Tímto způsobem vysvětlí se nám také důležitost věže této, již jmenujeme věží přední, neboť po cestě právě popsané dostala se pomoc snadno a brzo bráně severozápadní čili přední a rovněž se odtud brániti mohla druhá brána zadní na jižní straně se nacházející, a konečně mělo toto stavení věžovaté úlohu sprostředkovati přístup k mázhaus, velká síň, paláci horního hradu.
O důmyslném využitkováni místností na skalnatém hradě svědčí také skalnatá branka nebo průchod ve skále vylámaný, asi tolik široký, co by dva lidé vedlé sebe prošli; neboť on spojoval obě brány mezi sebou, ale zároveň byl také příkopem dělícím palác od přední věže. Projdouce touto těsninou, jejíž stěny jsou rovně a pečlivě přitesány, uvidíme zbytky brány zadní, také ven z hradu povydané jako nějaká bašta. I k ní se přijíždělo přes příkop ke zvoditému mostu, a kdo si nelení vyjíti ven na toto místo, spatří za příkopem a náspem ještě druhý příkop s náspem, mezi nimiž ponechán byl rovný příjezd. Možná, že opevnění to pochází z doby, kdy leželo vojsko krále Vácslava na protější výšině také v bradlo se zúžující, odkudž stříleli ke hradu Skále koulemi žulovými, z nichž některé se v rumech pod touto branou našly. Koule tyto pocházejí bezpochyby z okolí Nepomuckého.
Přístup k paláci horního hradu myslíme si takto: Ten, kdo přijel, odevzdal za branou koně, aby byl veden do konice někde za branou se nacházející, a vystoupil do horního patra přední věže, odkudž se dostal na dřevěný poklop, který byl spuštěn přes skalnou branku a mohl býti podlé potřeby do hradu vytahován. Pak šel po úzkém parkánu maje v pravo tenkou hradbu a v levo skálu až ke konci jejímu, kdež se obrátil v levo do široké a nevysoké branky, umístěné v hrubé zdi paláce. Tu vstoupil do místnosti malé a tmavé, v níž mu vůdce svítil. Hned za brankou vstupoval po schodech maje v pravo dotčenou zeď a v levo skalní stěnu, ale málo jen popošed měl před sebou zase zeď s brankou vraty a kládou zavřenou, jak svědčí zbytky zdí a otvor pro zastrčení klády. Skrze ni dostal se do vnitřku paláce, k němuž se nyní také po schodech, ale v nově udělaných přichází. Bývalo tak na mnohých hradech 14. století, že přístup do paláce všemožně stížen býval; u mnohých dávno to bylo zastaveno a změněno, dobře se to však zachovalo u Skály a našlo se také po nových výzkumech na hradě Lopatě.
Palác byl založen do čtyřhranu, ale tak, že přizpůsobuje se bradlu k východní straně se úžícímu, také se podlé toho zúžoval, tak že každé z posledních odděleni bylo užší než soused jeho k západu. Největší a nejprostrannější tedy byla dvě odděleni západní, kdež byla bezpochyby mázhaus, velká síň, palác. Poslední oddělení k východu lze míti za spodek hrubé věže, pod níž byla bašta horní hrad končící. Z paláce zbyly sem a tam vysoké zdi, někde však se svalily a zůstaly jen jejich základy. Pod tím bývaly prý sklepy jako jinde, a vypravovalo se i tu o pokladech v nich uschovaných.
Jak již řečeno, spadá odtud skalisko horního hradu k ostrožné, skrze niž souviselo s dolním hradem, ale proti každému slezení chráněno bylo hradbou oválného základu a tedy jako baštou ke bránění přizpůsobenou. Tu lze slézti, poněvadž bašta je provalena, po skalách bez velikých obtíží do dolního hradu. Že však oba hrady nepříliš od sebe vzdálené tudy za starých časů spojeny nebyly, a tom svědčí nejen již popsaná bašta, která horní hrad úplně zavírala, nýbrž i vchod zvláštní do dolního hradu, k němuž se vytesal mezi skalami příjezd aspoň takový, že se ke hradu dolnímu s koněm nebo soumarem přijížděti mohlo. Byť dnes přístup pro koně jest obtížný, třeba si přimysliti, že tu za starodávna bývala dřevěná rampa. Zde není nikde příkopu a náspu, ale o ochranu vchodu postaráno bylo věží čtyřhrannou, která stála nad samým příjezdem na skalisku strmém a vysokém. Naproti tomuto příjezdu táhne se po délce bradla hradba vysoká a hrubá, v níž se nachází branka dosti široká, tak že se tou šířkou rozeznává od obyčejných branek. Zavírala se dvěma kládami, jednou dole a jednou ve výšce, co by zrostlý člověk dosáhl. Stojí na kraji strmé skály, kterou mohl člověk slézti a tak se ke brance dostati. V dolním hradě rozeznáváme troje oddělení. První, hned za věží a parkánem mezi ní a brankou bylo stavení, v jehož přízemí nacházely se komory beze všech oken; nad tím bývala podlaha, jak viděti jest na otvorech ve zdi, a byla asi tak vysoká, že se s ní mohlo přicházeti skorem rovnou cestou na druhé oddělení čili dvorek hradbami zavřený a o něco málo vyšší, než dno prvního oddělení, jak se dnes objevuje po zasutí rumem. Třetí oddělení, na severní stranu prvního položené, jest mnohem nižší než ono a má okno tak veliké jako nějaké dveře a na západní stranu obrácené.
Že má Skála jméno své po bradlu, na němž stojí, o tom sporu nebude. Říkalo se místnosti původně na skále nebo pod skalou, jako se říká teď starý hrad v černém lese. Že valy pod nynějším hradem založené a o bradlo se opírající jsou starší nežli kamenný hrad, již jsme pověděli a dodáváme, že kdyby Skála tak, jak se spatřuje nyní, byla povstala jednoho času, že by si byl zakladatel zajisté ušetřil některý z těch četných příkopů. Jak jsou staré, nesnadno říci. Přes to však, že je pokládáme za starší než1i hrad na skále, přece nesouhlasíme s těmi, kteří sem kladou události roku 1178 a 1179 zběhlé. Když totiž Bedřich kníže vytáhl na Soběslava II. kníže, který tehda v Čechách panoval, a jej porazil, tento obrácen jsa na útěk utíkal ke Skále a na tomto hradě se udržel, i když Bedřich Prahy se zmocnil. Tím sice získal Bedřich panství nad Čechami, ale nikoliv bezpečného, poněvadž mu Soběslav ze Skály a jiných míst, kteráž udržel ve své moci, velikou škodu činil. Odtud za nepřítomnosti Bedřichovy učinil (r. 117 nenadálý útok na Prahu, ale nedobyl ji pro tuhý odpor posádky. Když pak se Bedřich vracel do Čech, byť věděl o úkladech, které mu Soběslav strojil, přece dal se od něho přepadnouti u potoka Loděnice a utrpěv porážku utekl k Prčici. Odtud dostav posily z Moravy dostal se přes řeku Sázavu ku Praze, vrazil tu na Bojišti za Vyšehradem na Soběslava a poraziv jej pronásledoval až za Prosek. Soběslav ztrativ pole i vojsko držel se potom jen na Skále. Odtud bránil se Bedřichovi skrze jedenácte měsícův a opustil ji, tuším, jen hladem donucen jsa, teprve na konci r. 1179. Palacký, věda dobře, že hradů toho jména v starých Čechách bylo několik, domýšlel se, že tím míní se naše Skála, a to z té příčiny, že první boj mezi Bedřichem a Soběslavem, po němž tento utekl na Skálu, stal se bezpochyby na hranicích jihozápadních země České. Ale byť Bedřich přišel z Němec, přece mohl přitáhnouti z Rakous, jichž panovník mu přál. Také náš hrad Skála z té příčiny nemohl býti jevištěm těchto bojův, poněvadž by se na něm nikdy jedenácte měsíců nemohli brániti. Kamenný hrad tehda ještě nestál a ta skála, na níž hrad stojí, pro tuhou a dlouhou válku byla příliš nízká a dala se stéci; neboť hlavní pevnost pozdější Skály záležela ve vysokých jejích zdech a skály pod nimi měly jen tu důležitost, že se nemohly zdi podkopávati.
Hrad Skála postaven byl na zboží nevelikém a nevyskytuje se před 14. stoletím. To oboje svědčí o tom, že postaven byl teprve tehda, když rod držitelů jeho, páni z Ryžemberka se rozplodili a původní své veliké jmění rozdělili. Děpolt ze Zbiroha, odjinud z Ryžemberka (r. 1251-128, měl totiž šest synů, z nichž nejstarší byl Vilém ze Skály. Tento se sice od r. 1287 připomíná, ale po Skále nazývá se teprve r. 1318, když před tím se byl oddělil a panství, na němž kamenný hrad Skálu vyzdvihl, za díl svůj dostal. Roku 1325 koupil ves Ketnici. Tento pán stal se předkem Švihovských z Ryžemberka, a podlé starých pamětí Kláštera Klatovského, kdež on a předkové jeho byli pochováni, měl manželku Vratislavu, dceru Jindřicha knížete Vratislavského. dyn jeho Vilém ze Skály sedal v 1. 1337-1356 na soudě zemském, od r. 1343 vyskytuje se také jako pán na Švihově a r. 1356 obdržel od papeže povolení, aby si mohl na smrtelném loži zpovědníka svého voliti. Bud on nebo syn jeho stejného jména vyskytuje se v 1. 1358-1359 jako patron kostelů v Letinech, Chýších a Švihově. Manželka jeho podlé pamětí dotčených Klatovských sloula Lidmila. Měl tři syny, Viléma, Břeňka a Půtu, s nimiž se asi r. 1362 rozdělil tak, že onen dostal Skálu, Břeněk Švihov a Půta zboží Budětické, na němž postavil hrad Rábí. Všichni tři druhdy se nazývali ze Skály, ale Skálu držel jediný Vilém, jenž do r. 1362 spravoval vše zboží otcovské, jsa r. 1360-1363 patronem v Želči, r. 1360 oltáře ve Švihově a v l. 1361-1371 v Měčíně, kterýž snad otec jeho přikoupil. V Měčíně vyskytuje se pak r. 1372 jako patron Bartoloměj rytíř (miles) ze Skály a dosazoval sem Hynka ze Skály, jáhna, tedy syna Vilémova; není-li tu chyba, jak se obyčejně v knihách potvrzovacích vyskytuje, ukazovalo by to na nějakého náměstka Vilémova, neboť jméno Bartoloměj jest při osobách stavu panského něco neobyčejného. Náš Vilém pro nepořádný život s nějakou Žofkou upadl do klatby církevní, z níž propuštěn byl r. 1376, když slíbil, že se jí vystříhá. Roku 1377 prodal dvě jitra lesu v Sukoříně Tomáši Pabiánkovi, sousedu Plzenskému, a Vavřinci, zeti jeho, a roku 1378 klášteru Chotěšovskému 2 lány lesu řečeného Dronpich. Naposled se připomíná roku 1379 v berni kraje Plzenského. Podlé pamětí kláštera Klatovského nazývala se manželka jeho Markéta a měl s ní syny Hynka již dotčeného a Viléma a dceru Vracku. Onen byl farářem v Měčíně, kdež r. 1385 nový farář potvrzen. Události pak pozdější ukazují, že potomstvo Vilémovo bud za jeho živobytí nebo hned po jeho smrti vymřelo a tak po něm řádných dědiců nezůstalo. Skály ujali se tedy bratří Břeněk a Půta, kteří r. 1385 faru Měčínskou novým knězem obsadili, ale později ujal Půta sám toto zboží a podával v l. 1386-l399 faráře do Měčína, nazývaje se Půtou starším. Půta starší byl pán rekovný a bujné krve; r. 1388 jsa ve službách Albrechta knížete Bavorského opověděl městu Řeznu. Roku 1397 prodal dům svůj v Radkovicích dětem Vojtěchovým v zákup. Roku 1399 byl již mrtev a bratr Břeněk založil na spásu duše jeho a Elišky manželky své oltář sv. Jakuba a kaplanství v kostele Švihovském sv. Jiljí.
Zdá se, že Půta zahynul při obléhání hradu Skály. Co předcházelo, není známo, jisto však jest, že se tehdejší držitel Skály králi Vácslavovi protivil. Seznáváme tak z kratičké zprávy Beneše minority, že vojsko královo oblehlo r. 1399 Horažďovice a odtud táhlo ke hradu Skále, vezouc sebou pušku velikou. Jest to první zpráva, že Čechové užívali střelné zbraně, kterouž byli již r. 1346 u Kreščáku poznali. Po tomto obležení následovalo v brzku druhé, když byl král Vácslav r. 1402 dne 6. března skrze bratra svého Zikmunda jat v Králově Dvoře u Berouna. Kdežto Zikmund v létě vytáhl do pole, aby potíral stranu Vácslavovu, položilo se zase nějaké vojsko této strany před hradem. Skálou, jehož držitelé stranili Zikmundovi. Velitelem vojska byl Petr Zmrzlík ze Svojšína, a Stříbrští dali tehda sousedu svému Jakubovi Kotaškovi čtyři groše na koupení piva pro pana Zmrzlíka. Držitelem Skály byl, tuším, Břeněk, ode dávna protivník krále Vácslavův a stranník těch, kteří se mu protivovali. Břeněk zemřel r. 1407, zůstaviv syny Půtu, Jana a Viléma. Půta nazývaje se starším (tuším na rozdíl od strýce Dolanského) stranil r. 1400 jednotě panské, sedal r. l404-1409 na soudě zemském, účastnil se některých jednání soukromých a vyskytuje se od r. l409 jako poručník mladých pánů ze Švamberka. Asi v ten čas ujal Skálu k svému držení, nechav bratra Jana na Švihově; kromě toho držel také Březnici. Zde měl ústrky s farářem Rožmitálským nechtěje mu dávati, co mu náleželo. V příčině té bylo jednání na jaře r. 1410 v Březnici a r. 1410 dne 19. července na hradě Skále v domě, kdež byla síň letní. Jako poručník mladých pánů ze Švamberka z neznámé příčiny protivil se králi Vácslavovi. Roku l409 dne 22. dubna zjednáno jest příměří s městy Pražskými a ovšem také s králem na čtyřnedělní výpověď, a na podzim téhož roku zasedl pan Půta zase na soudě zemském. Asi v ten čas ujednána jest smlouva mezi králem a Půtou, tak že tento měl králi prodati Březnici, ku kteréž měl král lepší právo než on. Ač byly peníze připraveny, přece se Půta k postoupení neměl. Proto jej pohnal král Vácslav k soudu zemskému. Když přišel rok soudní, stál král Vácslav na soudě zemském životně jako každý obyvatel tohoto království, ale Půta nežádav ani svobodného průvodu do Prahy nestál a dal tím na jevo, že práva země trpěti nechce. Z té příčiny dáno králi za právo. Na Půtu tedy vedeno právo. Ještě přes dvě léta protahovalo se jednání o to, nežli rozkázal král Vácslav obehnati hrad Skálu. Než však k tomu přišlo, zavražděn jest Půta r. 1413 dne 6. února v domě Jana Bechyně v Praze. Vrahem byl Jan Městecký z Opočna a příčina, proč se tak stalo, jest neznáma. Snad se Půta ve skrytosti odvážil do Prahy a byl tu ze mstivosti zavražděn. Vůdcem vojska královského, jež přilehlo ke Skále, byl Hájek z Hodětína, podkomoří; ten z rozkázáni králova dal práva nebo zřízení vojenská napsati „pro budoucí Čechy bojovné, aby se uměli u vojskách spravovati“ a přikázal je u vojště před nadepsaným hradem písařům vojenským čísti, tak aby je všichni pod jistými pokutami drželi. Obležení trvalo od měsíce června až skorem do zámrzu. Pražané vypravili také žoldnéře své do pole a kromě toho posílali za nimi peníze. Když se obléhání protahovalo, vyslali Pražané v srpnu za obléhajícími nové stroje bořící. Až do konce měsíce října sahají v starých knihách Pražských poznamenání, že se posílaly peníze za vojskem. Zdali hrad byl dobyt nebo nedobyt, není známo; jestli podlehl, stalo se to zajisté jen z hladu. Zajímavé při tom je, že se na hradě dála jednání taková, jako bývají uprostřed míru.

Roku 1413 dne 26. května (tedy snad před obléháním) dálo se takové jednání na mostě dolním pod velkou světnicí (tedy snad tam, kde jsme na pláně položili č. ; Rupert z Tlucné daroval tu horu a les u Černovce blízko městečka Měčína kaplanství v Měčíně. Jednání tomu přítomni byli Mikuláš, kazatel kláštera Klatovského a kaplan na Skále, a Přibík z Tuklek, purkrabě Skalský. Téhož roku dne 2. července (tedy mezi obléháním) podobné jednání dálo se v síni hořejší na věži nad mostem (na pláně číslo , kdežto panoše Jan starší z Tuklek daroval k témuž kaplanství nějaký plat.
Po smrti Půtově pominula důležitost hradu Skály jako panského sídla, třebas ve vážnosti udržován jako původiště rodu Švihovských. Zboží Skalské ujali bratři jeho Jan a Vilém, z nichž onen držel Rábí a tento (Švihov. O Skále ani neumíme udati, který z obou bratři ji ujal, ale zdá se, že to byl Vilém, který se později v držení jejím vyskytuje. Z Ryžemberka, odjinud ze Skály psali se oba. Rozhojnění došlo zboží Skalské, posud nevelké, za válek husitských. Za služby, které bratří Jan a Vilém králi Zikmundovi konali, zapsal jim tento (roku 1420) městečko Přeštice a ves Soběkury kláštera Kladrubského, ať nedíme o jiných zbožích, kteráž po zemi dostali. Po ztrátě Švihova, když ho dobyli Táboři, zůstala Vilémovi jediná Skála a tu držel ještě r. 1427. V tomto roce husité dobyli i Skálu a a později byla dostala se v držení neznámého nám pána a vladyky. Když nastal mír v zemi (r. 143, nevracena Skála Švihovským, ano ten, který se na ní držel, dopouštěl se loupeží. Proto Hynek Krušina ze Švamberka a Hanuš z Kolovrat obehnali hrad Skálu na počátku měsíce dubna r. 1441 a mocí ho dobyli; kteří na něm byli, ty všechny hned zvěšeli, pána samého vzali do vězení a hrad vypálili. Páni z Ryžemberka ujali potom Skálu zase, opravili ji a drželi ke Švihovu. Přeštice nacházíme potom v držení Viléma mladšího, syna Janova. Král Jiří připsal mu peníze na témž zboží (r. 1460-146 a dal mu r. 1469 opravu dědičnou a věčnou na vsi Žerovicích, uděliv mu před tím (r. 145 svobodu takovou, aby zboží jeho, kteráž má po otci, nikdo jiný nemohl vyplacovati, leč králové sami. Král Vladislav pak svolil k tomu r. 1474, aby všechna práva Vilémova přenesena byla na Půtu, strýce jeho. Témuž Půtovi potvrdil r. 1481 všechny zápisy a přirazil mu nové peníze na zboží Přeštickém (r. 149. Půta nahromadiv drahně zboží zemřel r. 1504 a synové jeho rozdělili se r. 1505 dne 1. prosince, jak již vypravováno na str. 17. Panství Švihovské rozděleno mezi Jindřicha a Vácslava a při tom každý dostal polovici hradu Skály, půl paseky, v níž stál, půl lesu Hati a polovici jiných lesů. Jindřich sám za sebe i také jako poručník strýce svého Jana Půty (syna Vácslavova) udělil roku 1519 svobody měšťanům Přeštickým, propůjčiv jim právo města Horažďovic. Pro dluhy a závady mnohé prodali oba panství Švihovské roku 1548 Heraltovi Kavkovi Říčanskému z Říčan (viz na str. 1 a s nim ovšem také Skálu.
Až do r. 1505 nacházela se Skála aspoň v takovém stavu, že se na ní bydleti mohlo, ale za synů Půtových zanedbávána tak, že všechny dřevěné části zašly a hrad spustl. Roku 1568 prodal Heralt od panství Švihovského zámek pustý Skálu, vsi Radkovice s dvorem poplužným a Kucíno celé, v Zeleném část, ves pustou Dolce a lesy Jindřín, Paseku a Zálesí Šebestiánovi z Říčan a na Přestavlcích. Týž podržev dotčený statek několik let, prodal jej v témž objemu, jak byl koupil, (r. 157 Janovi nejstaršímu Chlumčanskému z Přestavlk a na Újezdě. Po jeho smrti došlo k rozdělení statku mezi syny jeho, při čemž dostal Jindřich Chlumčanský statek Skalský a psal se „na Radkovicích pod Skálou“. Roku 1506 koupil také Dolní Lukavici, kteréž oboje statky odkázal dcerám svým Kateřině a Alžbětě na rovný díl. Zemřel r. 1603. Nežli přišlo k rozdělení, prodaly obě sestry (r. 16 zámek pustý Skálu, dvůr poplužný ve vsi Radkovicích pod týmž zámkem Skálou a ves Kucíny Bedřichovi Švihovskému z Ryžemberka a ze Švihova na Nalžovech a Neprochovech. Tak se dostala Skála zase v držení Švihovských, kteří ji připojili ke zboží Přichovskému. V zápise r. 1613 jméno Skála naposled v starých pamětech se připomíná. Nešli uplynul lidský věk, zapomenuto úplně, tak že r. 1630 při vymezení lesů na panství Přichovském mluví se jen o lesu jedlovém nad starým zámkem. Až do našeho století se o jménu hradu tohoto nevědělo, až teprve přičiněním Palackého na světlo vyneseno bylo. 


    Čerpáno z archivu datovaného z roku 1885. 
1)Vitůň se nazývala Libštejn.  změnil  Zdeněk H